Vodopády Iguazú se nachází uprostřed dvou národních parků - brazilského a argentinského. Vody řeky Iguazú se zde stáčí do širokého oblouku, několika ostrých zákrut a s ohromným rachotem padají do hluboké strže, nazývané Ďáblův jícen - Garganta del Diablo.
Návštěvníci si vodopády mohou prohlédnout z postranních značených a dobře udržovaných cest, které jsou citlivě zakomponovány do krajiny a umožňují maximální přiblížení k nádehrné hříčce přírody.

Legenda o vodopádech Yguazú. Podle legendy žili na brezích reky Iguazú indiáni kmene Caigangues, kterí verili, že svetu vládne M’Boy, buh v podobe hada.
Sedlák tohoto kmene mel dceru Naipí, která byla tak krásná, že se zastavily i vody reky, když se v nich dívka shlížela. Pro svou mimorádnou krásu mela být dívka zasvecena bohu M´Boy. Mezi indiány Caigangues však žil mladý bojovník jménem Tarobá. Když Tarobá spatril Naipí, zamiloval se do ní. V den slavnosti behem které mela být Naipí zasvecena, zatímco bojovníci tancili a sedlák s kouzelníkem pili cauim, Tarobá využil situace a s Naipí uprchl. Plavili se v kánoi po rece, unášeni proudem. Když M´Boi zjistil že Naipí a Tarobá uprchli, rozzuril se. Pronikl do útrobí zeme, kde se nekolikrát otocil a vytvoril tak obrovskou trhlinu, ze které vznikl gigantický vodopád. Kanoi s uprchliky zalily vody rítící se do propasti a dvojice zmizela navždy z povrchu zemského.

Podle legendy byl Tarobá promenen v palmu a Naipí v v nádhernou duhu, která koncí v korune palmy a tak jsou ti dva stále spolu, ovšem pod vecným dohledem pomstychtivého boha, který se skrývá v jeskyni nad Dáblovým jícnem.